Jelikož se nám na nedávném výletě k jezeru v Ovčárách líbilo, rozhodli jsme se jet prozkoumat lokalitu, která se nahází kousek od nich. Tentokrát se staly našim cílem Dřísy a jezero Konětopy.

 

Naše pouť začala na pražské Masaryčce, kde má člověk pocit, jakoby se zde zastavil čas. Mám ráda taková místa a tohle má skutečně kouzelnou atmosféru a doufám, že její rekonstrukce bude provedena vkusně a zůstane zde ten tajemný opar minulosti.

 

 

Dřísy je malá vesnička, která se nachází v okrese Praha – východ ve Středočeském kraji. První zpráva o Dřísech pochází z roku 1052 a je spojena se vznikem staroboleslavské kapituly. Její vznik spadá podle archeologických nálezů středočeského typu do období prvních českých knížat. Za husitských válek byla obec v majetku různých protestantských osob.

 

 

Zlomem pro Dřísy byla třicetiletá válka. Po ní z obce odešla velká část obyvatel. Z opuštěných usedlostí vznikl ještě před koncem války panský dvůr. Další významnou událostí pro vesnici bylo v roce 1694  zřízení školy. Roku 1729 postavil staroboleslavský děkan Jan Frik do vinic pro své poddané kapli. Velká změna pro místní občany nastala v 19. století a to díky zrušením roboty a poddanství. Po 70. letech po stavbě severozápadní dráhy se zde silně rozvíjelo pěstování zeleniny a díky tomu se Dřísy staly významnou zelinářskou obcí. Velká produkce zeleniny je tradicí do současnosti.

 

 

Od vlaku k jezeru to není daleko, podle mapy necelých 2,5 km po příjemné rovince. Celou cestu nás doprovázelo hodně pařící sluníčko, před kterým se nebylo kam schovat. Mě navíc už po pár krocích zradily oblíbené Conversky a tvořící se puchýř na levém malíčku mi tiše, ale důrazně vzkazoval, že dneska mi výlet značně potrápí a ať nepočítám s žádným velkým pochoďákem.

 

 

Po chvíli jsme skutečně dorazili k samotnému jezeru. Jelikož jsme přijeli mimo sezónu, bylo zavřeno. Nějací lidé tam byli, ale podle všeho museli mít klíče od brány. Prošli jsme se tedy kousek dál a na příjemném místě ve stínu na louce jsme rozložili deky a udělali si krátkou obědovou pauzu. Byli jsme kousek od cesty, kterou se k jezeru dalo dostat i bez oficiálního vstupu, čehož několik mladých lidí využívalo. Chytali bronz na lehátkách a i se osvěžovali v průzračné vodě. Celkem jsem je chápala, bylo opravdu vedro a voda vypadala lákavě. Dokonce i já jakožto neplavec bych ji asi vyzkoušela, mít možnost. A ta písečná pláž… Krása, stejně jako v případě Ovčárů měl člověk pocit, že je u moře.

 

 

Když jsme se patřičně zrelaxovali, vydali jsme se přes les, ve kterém bzučelo plno čmeláků, až ke kapličce svatého Jana Křtitele. Tato kaple má osmiboký půdorys, postavená byla roku 1735. V ní se nachází ilusivní oltář J. Kramolína z roku 1790. Díky své poloze na jihovýchodním výběžku výraznému chlumu mezi Všetaty a Dřísy dominuje širokému okolí. I my jsme si jí všimli už z vlaku. U kapličky bylo sezení, tak jsme se osvěžili nealko pivčem. Všude kolem byla velká vinice, kousek od nás seděla banda rozverných cyklistů, potkali jsme holku na koni, prostě atmosféra byla moc fajn. Čas byl ale neúprosný, noha mě bolela, tak jsme se rozhodli pomalu se vrátit na vlak a jet domů. 

 

 

Vlak nám ujel, protože jsme se blbě koukli do jízdních řádů. Další jel až za hodinu, tak jsme si prošli aspoň ještě okolí nádraží. Přestup jsme měli ve Všetatech, kde jsme si dali celkem dobrý kafčo z automatu, pak ulovili vzácná místa k sezení ve vlaku a byli svědky hádky cyklistů, kteří se do vlaku už nevešli, s průvodčím. Začalo pršet, utli jsme to v pravý čas.