Výletujeme

Hledači jantarů v první akci! … aneb nezaspali jsme a odjeli do Gdaňsk

Zatímco předchozí den byl celkem pohodička, úterý bylo o poznání akčnější. Na plánu jsme měli přesun až na samotný sever země – do městečka Gdaňsk. A protože to s dopravou nebylo valné, nejlepší spoj nám z nádraží jel už v pět ráno…

 

Celkem jsem se bála, abychom nezaspali. Jsem sova, takže jsem dokonce uvažovala, že bych spát ani nešla, přišlo mi to jednodušší, než vyskočit z postele někdy v půl 4 ráno. Ale nebylo zbytí. Vše jsme měli sbaleno a nachystáno už večer, takže jsme se ráno jen oblékli, vyčistili zuby, ustlali lóže a utíkali na parkoviště, kde na nás čekalo taxi.

 

Cesta proběhla téměř bez komplikací. Akorát kousek před nádražím nás zastavila policejní hlídka. Když viděla ale ty naše rozespalý xichty, rozhodla se auto nijak důkladně nekontrolovat, popřála nám hezkou cestu a nechala jet. Na nádraží jsme i tak byli skoro s půlhodinovým předstihem. Našli jsme vlak, umístili kufr do zavazadlového prostoru a šli si sednout. Zjistili jsme, že nemáme místa vedle sebe, nýbrž za sebou. A na tom mém navíc seděla nějaká slečna, která byla s přítelem taky překvapená, jak je vlak očíslovaný. Nechali jsme to tedy tak, sedli si vedle sebe a na každé zastávce, kde přistupovali lidi, jsme dělali, že hluboce spíme, aby nás náhodou nerozsadili. To se nestalo a my přijeli do Varšavy, kde jsme měli přestup, naštěstí jediný.

 

Díky tomu, že náš vlak už stál v zastávce před hlavním nádražím, viděli jsme, jak vypadá, a věděli, že přijede hned na vedlejší kolej. To nás výrazně uklidnilo, celkem jsme měli strach, že budeme na nástupištích bloudit, až nám nakonec ujede, jelikož jsme na přestup měli jen pár minut. To se tedy nestalo, takže naše pouť mohla vesele pokračovat dále. I zde jsme měli místenky za sebou, ale celou cestu jsme seděli vedle sebe, ve vlaku na rozdíl od toho předtím zbývalo ještě hodně volných míst.

 

 

V půl dvanáctý jsme byli na místě. Bylo celkem hnusně, poprchávalo a byla zima. Vymotali jsme se z nádraží, já zprovoznila aplikaci Uber a zavolala odvoz na airbnb byt, který jsme měli téměř u pláže. Řidič nás vyzvedl a my projížděli městem. Radek mu začal nadšeně vyprávět, jak jsme se vypravili na jantary, ale taxikář ukrajinské národnosti nám nerozuměl ani slovo. Vylezli jsme na parkovišti mezi nízkýma bytovkama a snažili se zorientovat. Poprchávalo a u popelnic roztahávali rackové odpadky. Barák i vchod se nám nakonec podařilo najít, ale nemohli jsme nějak pochopit, kam zadávat kód, který nám paní Sylvia poskytla. Volali jsme jí teda o pomoc. Protože jsme na místě byli brzy, byla zrovna v bytě a uklízela po předchozích nájemnících. Prozradila nám, jak se dostat dovnitř. Tam jsme si mohli odložit kufry a vyrazit na procházku.

 

Tak já uvidím moře. Po… skoro 18 letech. Šli jsme sídlištěm, které vůbec nevypadalo, že by na jeho konci mohlo nějaké moře vůbec být. A ono přece. Vyšli jsme na pláž. Celou dobu fičel vítr a poprchával déšť, ale to nás nějak neodradilo. Procházeli jsme se pískem, já valila oči, sbírala jsem mušličky a kamínky a nějak nemohla věřit tomu, že jsem tady. Radek se hned vrhl na hledání jantarů. A dokonce dva takové – jak říkáme – pidi mini – našel! (A pak je někde na bytě zas ztratil). Protože nám po cestě vyhládlo a už jsme se mohli vrátit, otočili jsme to zpátky.

 

 

Přímo před domem jsme měli Biedronku, což je naprosto super obchod. Češi rádi nadávají na polské potraviny, ale tam se dalo sehnat opravdu plno skvostů. Na chuť výborný a cenově kolikrát i o polovinu levnější než u nás. Nakoupili jsme nějaké pečivo, saláty, kafe, hummus, sušená rajčata a vypravili se „domů“, kde jsme se zaklimatizovali a najedli. Osprchovali jsme se a kolem páté hodiny, než padla tma, jsme chvátali zpátky na pláž.

 

Náš cíl byl jasný. Hledat jantary. Ty vyplavuje Baltské moře. Počasí bylo ideální, protože čím hnusněji je, tím je moře neklidnější a tím víc jich na břeh vyplivne. Radek studoval na YouTube jak správně takový jantárek najít. Nejlepší je to po tmě za pomoci UV svítilny. Ony totiž po tím modrým světlem úplně září a díky tomu máte šanci v písku najít i ten nejmenší. A tak jsme přišli na pláž, počasí nebylo nic moc, pořád hodně mrholilo a pomalu se smrákalo. Ještě jsme stihli projít až na konec mola Brzeźno Pier, kde máte možnost se posadit, koukat do dálky dalekohledem nebo se podívat na pomník Lwa Heweliona.

 

A pak už jsme se vypravili na pláž. Chodili jsme v místech, kde bylo vidět, že končily vlny. To jsme poznali podle vyplavených dřev – a v těch se právě nachází jantary. Chodili jsme s malou UV lampičkou, celý promočený, ale nešlo toho nechat, byla to jak závislost, která se s každým dalším zářícím kouskem se prohlubovala.

 

 

Ale protože bylo opravdu hodně pošmourno a během hodiny jsme byli celý mokrý, řekli jsme si, že v nejlepším se má přestat. Navíc byl před námi další náročný den. Tak jsme se pomalu vrátili k molu a sídlištěm zpátky na byt. Tam proběhl další test, jestli to, co jsme našli, byly skutečně jantary. Ty jsou lehoučký a ve vodě se nepotopí. Do hrnečku jsme tedy dali vodu a celej poklad do něj vysypali. Na světle jsme navíc zjistili, že krom pár opravdivých jantarů, jsme posbírali nějakej gumovej bordel. Vypadalo to jak takový gumy z tlačítek, kdo ví, co se do Baltu komu vysypalo. Ale i přes tuto začátečnickou chybku jsme pár opravdických jantárků skutečně našli!

 

Takže jsme celý šťastný sedli k notebooku, nalili víno a začali plánovat další část tripu. Když jsme tak učinili, pustili jsme si film. Pokud máte náladu na oddechovku, rozhodně mohu Nadějný rok doporučit. A pak jsme šli na plný nových dojmů a zážitků do hajan, abychom byli odpočatý na druhý den.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.