Výletujeme

Ještě „D“

Když jsme se patřičně potěšili novými kamínky, vzali jsme vouchery na lanovku, které byly v ceně ubytování a šli na tramvaj číslo 3, která nás dovezla až na konečnou. Tam to bylo už jen pár kroků k lanovce. Měli jsme štěstí, ještě jsme ji stihli…

 

 

Zvolili jsme tuto pohodlnou možnost, jelikož mám zánět v noze a asi bych nahoru nevyfuněla. Zkrátka jsme lenoši. Lanovka tu nejezdí pořád, ale zapínají ji jenom po půl hodinách. Jeli jsme teda předposledním „spojem“. Dosedli jsme na sedačku a začal fičák. Už jsem na takové lanovce 2x jela na šumavském Špičáku, ale tady jsem se teda trošku bála, byla o dost rychlejší. Takže jsem si celkem oddychla, když jsme úspěšně dojeli nahoru a dolů už nás čekala cesta na vlastní pěst, respektive nohy.

 

 

Z lanovky to je ještě kousek na vrchol, takže nakonec jsme i těch kroků taky udělali. Radek byl jak u vytržení, protože všude kolem rostly borůvky. Protože jsme během dne moc nejedli, využili jsme lesních plodů (kromě borůvek rostlo i pár malin) ke sváče. Zatímco trhal, tak já hledala kameny. Měli jsme po chvíli docela těžký batůžek, ale nemohla jsem si pomoct, vášeň je vášeň.

 

 

Cestou k parkovišti jsem se rozhodla umístit jeden putovní kamínek na informační ceduli. Když jsem přišla blíž, našla jsem tam jiný, to mě potěšilo. Místní PSČ. Od parkoviště jsem se, pravda, už trochu zapotila. Ale nakonec jsme zdárně kolem 17:30 vyšplhali až do samotného cíle. Upřímně tohle chození po horách mi moc neříká, nerada se šplhám do kopců, ale je pravda, že ty výhledy jsou pěkný. A protože nám vyšlo moc pěkný počasí, bylo to fakt kouzelný.

 

 

Koupili jsme si malinovku, sedli si na lavičku vedle kříže, umístili náš první vlastní kamínek a zírali do dálky. Tak se nám to povedlo…

 

 

Cesta dolů byla ovšem jiná sranda. Protože mě ta noha opravdu bolí, rozhodli jsme se jít po silnici. Nojo, ale to bylo o dost delší. Nebralo to konce, naivně jsme si mysleli, jak stihneme ještě vrátit karty na lanovku, na které se stejně platila symbolická záloha, skočíme do Lidlu a ještě zajdeme do báru. Celá ta procházka nám trvala asi 2 hodiny a to jsme docela udržovali tempo. Došli jsme na nějaké parkoviště, kde bylo rozcestí. Chvíli jsme váhali, kam se vydat. A mně padl zrak na velký putovní kámen, kde bylo ztvárněné také rozcestí a tam dvě možnosti: „Život“ nebo „dobrodružství“. Zvolili jsme si tedy dobrodružství, jak příznačné – i v tom našem zapeklitém životě…

 

Hned jak jsme zahli doprava, našla jsem achátek. Udělal mi obří radost, takový malý velký poklad! A pak jsme šli, šli a pořád šli, moje noha už skoro brečela noha, Radek toho měl taky plný kecky, začalo se šeřit a kolem nás jezdila auta. Viděla jsem pokácené kmeny stromů, tak jsem zahlásila pauzu a nedbale sebou kecla. Samozřejmě jsem měla zadek celej od smůly, typický. V kratičkém momentu paniky a zoufalství jsem se pokoušela zavolat nějakýho Bolta, ale signál si vzal dovolenou, takže nám nezbývalo nic jiného, než se hecnout a na tu konečnou tramvaje dojít. Ještě nás čekalo jedno rozcestí, já velela jít po modré, protože už bylo prd vidět a my byli samozřejmě celí v tmavém a to mě na tý silnici docela znervózňovalo. Tak jsme to vzali přes les, pravda, ani tam to nebylo úplně komfortní, ale nic jsme si nezlomili a došli na zastávku, z které nám za pár minut jela tramvaj až skoro k hotelu.

 

 

Do centra jsme se celí vyřízení vrátili pár minut před devátou. Lidl jsme tedy už nestihli, ale narazili jsme na otevřenou večerku, která měla asi až do 3 do rána. Koupili jsme si víno na večer na pokoj, protože nám bylo jasný, že do žádnýho koktej báru už nedojdeme, ačkoli jsme se na to celkem těšili. Místo toho jsme tedy šli na zahrádku restaurace Chicago grill, protože nám po té procházce poměrně vyhládlo. Pravda, ceny, hlavně za víno, byly trochu vyšší, ale jídlo bylo luxusní. Dala jsem si čistě veganský burger, který měl místo coleslaw salátku nakládané okurky – takhle dobrý nakládačky jsem snad ještě nejedla. Radek si dal burger s nějakým masem. Ani dojíst jsme to nemohli, opravdu poctivá porce.

 

Byli jsme dost uťapaný a těšili jsme se do vany, navíc po tom výkonu, když jsme si sedli, byla už celkem zima. Abychom se nenachladili, zaplatili jsme a šli „domů“. Tam jsme si dali vířivku, ta na ty bolavý nohy skutečně bodla. Pouštěli jsme hudbu, popíjeli víno a pak chvíli pozorovali noční život z terasy. Nutno říct, že v Liberci to v noci rozhodně žije a bylo k vidění plno divných lidí a zajímavých výjevů. Mně se na maličkou chvíli vlila energie do žil, takže jsem si potancovávala na písničky. Radek mé nadšení nesdílel, zapl film a během pár minut usnul. Mně to ale nikterak nebránilo si pobyt užívat dál, dopila jsem víno, dokoukala film a snědla mu všechny pistácie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.