Výletujeme

Jindřich má Hradec a v něm čtyřlisty

Město Jindřichův Hradec jsem slyšela už snad ve všech pádech. Ačkoli máme kousek od něj chatu, nikdy jsem ho osobně nenavštívila. A tak jsem byla ráda, že se tam konečně vypravím…

 

Za první opevněné sídlo na území Jindřichova Hradce můžeme považovat pohraniční přemyslovské hradiště z 9. století. Na konci století 12. získal okolní región rod Vítkovců. Po smrti Vítka I. z Prčic se z něj oddělili páni z Hradce, kteří zde vlastnili panství až do roku 1604. Kolem roku 1220 zde byl vystaven gotický hrad. Díky své poloze mezi Prahou a Vídní zaznamenala osada velký vzestup. Přelomovým rokem se stal 1293, to byl Jindřichův Hradec poprvé zmíněn jako město. V tu dobu mělo město opevnění a budovaly se v něm měšťanské domy. Ve 14. století zde byl minority založen kostel sv. Jana Křtitele a klášter. Také tu posílil vliv obchodníků a řemeslníků – zejména soukeníků. Soukeníci vyváželi zboží jak po Čechách, tak do zahraničí.

 

Další důležité odvětví bylo pivovarnictví. Místní pivovar se stal v 16. století největším pivovarem v jižních Čechách. Zrušen byl v roce 1967. Rozkvět města dosáhl vrcholu v 16. století, v době kdy vládl Jindřich IV. z Hradce a jeho syn Adam. Ke gotickým stavbám se přidávaly stavby renesanční. Pracovali zde italští stavebníci a architekti. Zlatý věk města skončil kolem roku 1604. Počátkem úpadku města se stala třicetiletá válka.

 

Koncem 17. století převzali panství Černínové z Chudenic. Ti ho vlastnili až do roku 1945.V 18. století sice město upadalo, ale zároveň v něm byla vystavena jedna z dominant – sloup Nejsvětější Trojice. V roce 1773 a 1801 zasáhly město ničivé požáry, kdy zde vyhořelo 300 domů a plno lidí umřelo. Po druhém požáru získal Hradec klasicistní vzhled. V 19. století se stalo město centrem národního obrození. Byla zde vystavěna železniční trať a elektrické osvětlení. Město se stalo prvním městem v Rakousku-Uhersku, kde byla zavedena elektrika i do soukromých domů.1. listopadu roku 1940 byl připojen k zemi Moravskoslezské, do Čech byl vrácen o 5 let později. V současné době zde žije kolem 20 tisíc obyvatel.

 

 

Tento článek asi nebude moc obsáhlý, protože jsme přijeli v dobu, kdy bylo ještě vše zavřené. Zámek otevírali až v týdnu. Vystoupili jsme na nádraží a vydali se směrem do centra. První krátkou pauzu jsme udělali na Masarykově náměstí. Tam nás nemile překvapili zavřené toalety. Nojo, o víkendu se nečůrá…

 

 

Pak jsme se prošli přes park, kolem památného stromu a památníku na vyhlídku. Z té jsme sešli po schodech dolů k řece Nežárce. U břehu bylo plno jetele, který nebyl od pohledu hodně dlouho posekaný. Radek nezapomněl, jak se hledají čtyřlístky. Nicméně tady nerostly čtyřlístky, to byly hotové čtyřlisty!!! Lozili jsme v trávě, škubali ten radioaktivní plevel, až naše počínání zaujalo místního kačera, který přišel zkontrolovat, co že to tam vyvádíme.

 

 

Prošli jsme se zámeckou zahradou, kde jsme narazili na ptáčka, který se učil lítat a očividně měl chudák něco s křídlem. Tak snad ho nic nesežralo… Já vyhlásila konečnou, jelikož mám v patě nějaký zánět, nachozené kroky se projevily a já věděla, že moc daleko už nedojdu. Poseděli jsme chvíli na lavičce a pak se pomalu odbelhali na náměstí Míru, kde jsme dopili ledovou kávu a šli hledat nějakou sympatickou restauraci, kde bychom den završili. Mně končila navíc měsíční dovolená před přestupem na jiné pracovní oddělení…

 

 

Líbila se nám restaurace U Lucerny. Měla moc hezkou zahrádku, s kvalitními slunečníky, takže i když chvíli pršelo, nezmokli jsme. Zaujala nás knihovnička s klecí, ve které byly dvě andulky. Obsluhovali nás milí mladí lidé, pán teda zapomněl Radkovi přinést polívku, ale jinak to bylo bez problému. Já si dala víno, zázvorovou limču a grilovanou zeleninu s bramborovou kaší, Radek pivčo a pstruha se šťouchanými bramborami.

 

 

Byli jsme celkem unavení a protože opravdu nebylo co navštívit, překvapilo mě, že je město takhle malé a vlastně kromě zámku tam nic moc k vidění není, takže jsme zamluvili místenky do vlaku, chvíli ještě poseděli a pak šli na nádraží. Bála jsem se, abych se tam dobelhala včas, ale obavy byly zbytečné, měli jsme ještě rezervu. Při čekání jsme si obešli ještě nádraží, pokochali se úzkokolejkou, ale pak už jsme museli frčet směr Praha. Bylo to krásné, leč krátké. A já tímto děkuju za prima dárek k narozeninám, který jsem si moc užila.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.