Výletujeme

Kam na dobrej zámek? Do Dobříše.

Musí se nechat, že v České republice je opravdu nespočet míst, které lákají a rozhodně stojí za navštívení. Občas jste ale limitováni časem, dopravou, otevírací dobou, a tak výběr musíte více promyslet. To se nám stalo v únoru, kdy nás večer čekala návštěva jedné maškarní zábavy, tudíž jsme se domů chtěli vrátit zavčasu, abychom se stihli přichystat. Vzali jsme naši stírací mapu, očima projeli Prahu a blízké okolí. Náš zrak padl na Dobříš, kde se nachází zámek, a bylo rozhodnuto.

 

Dobříš je město, které se nachází ve Středočeském kraji, v okrese Příbram. Žije zde kolem 9000 obyvatel a je tudíž po Příbrami druhým největším městem v okrese. Převažuje zde strojní, dřevozpracující a kožedělný průmysl. Nejznámější a nejvýznamnější stavbou ve městě je rokokový zámek s francouzským a anglickým parkem. Podle legendy založil osadu Dobřich jeden z druhů Praotce Čecha. Území v okolí města bylo osídleno už v mladší době kamenné. To dokazují dvě hradiště na katastru města a také nález kamenné sekery staré 3500 let. První písemná zmínka pochází z roku 1252.

 

Město se nachází od Prahy skutečně kousek, takže jsme krátce před 11 čekali na autobus na Smíchovském nádraží a o necelou hodinu později byli už na místě. Od náměstí jsme se prošli rovnou k zámku, kde bylo poměrně dost lidí, kteří čekali na prohlídku.

 

V pokladně jsme si koupili lístky, pohlednice, a protože nám zbývalo ještě docela dost času, vypravili jsme se hledat útočiště, kde bychom si dali polední kávu. Nemuseli jsme chodit daleko, Zámecká restaurace se vstupem z nádvoří se nám zdála sympatická, tak jsme vešli do ní. Volba to byla dobrá, hezké prostředí, profesionální milá obsluha. Takže nás to přesvědčilo k tomu si kromě kávy dát i brzký oběd. Radek si objednal pstruha, který byl podle jeho slov prý nejlepší, co kdy v ČR jedl. (A doteď ho žádný pstruh nepřekonal.) Já zvolila cuketové placky s koprovým dipem. Oba jsme si moc pochutnali, takže určitě neváhejte, jestli pojedete do Dobříše, tato restaurace je opravdu fajn.

 

 

Dobříšký zámek je rozsáhlá trojkřídlá stavba se čtvercovým dvorem. Nachází se ve východní části města naproti kostelu. V roce 1252, kdy pochází o Dobříši první písemná zmínka, v ní pobýval Václav I. Od roku 1262 je ve vlastnictví Rožmberků, od roku 1321 patřila Štěpánovi z Tetína. Když ji získal zpátky Jan Lucemburský, rozhodl se zde vystavět hrad. Ten roku 1720 vyhořel a kníže Jindřich Pavel Mansfeld zde dal vystavět zámek. Podoba, jakou má dneska, pochází z let 1745-1765, kdy byla provedena přestavba původního barokního sídla poničeného požárem. Roku 1780 se panství ujala Marie Isabela, která byla provdaná za knížete Františka Gundakara Colloreda a stala se tak spoluzakladatelkou nynějšího rodu Colloredo-Mansfeldů. V roce 1942 zámek vyvlastnili nacisté, sloužil tak jako sídlo říšského protektora. V roce 1945 ho získal československý stát. Od té doby až do devadesátých let 20. století sloužil Svazu českých spisovatelů. V roce 1998 byl vrácen rodině Colloredo-Mansfeldů, kteří zde dodnes žijí.

 

K zámku náleží dva parky. Ten anglický je přístupný celoročně bez vstupného, francouzský park je momentálně z důvodu rekonstrukce zavřený. V zámku se také nachází muzeum města a hraček. Pořádají se zde svatby a různé kulturní události. V severním křídle je od roku 2006 hotel s restaurací a kavárnou. Natáčelo se zde několik filmů – například From Hell, Anděl a prezident, Princ a já nebo oba díly Princezny ze mlejna.

 

 

Prohlídka se nám líbila. Protože bylo ten den pěkné slunečné počasí, sešlo se nás turistů celkem dost. Na slečně průvodkyni bylo vidět, že ji práce baví a o zámku a historii ví opravdu hodně. Měla moc příjemný projev a kolikrát jsme se i pěkně zasmáli. Jediný mínus dávám za příšerné papuče, které v určitých částech zámku musíte mít na noze, nesnášela jsem je odjakživa a asi se to nezmění. Škoda také zavřeného francouzského parku, prý se konec rekonstrukce stále posouvá a není jisté, kdy bude hotová. Tak snad brzy, protože to bude určitě moc hezké.

 

Měli jsme ještě před naším návratem domů trochu času, tak jsme se rozhodli, že zajdeme někam na pivo. Nebylo moc na výběr, protože ve městečku jsme na moc otevřených podniků nenarazili. Tak jsme zalezli do Pivnice Sokolka, která je hned na náměstí. Klasickej pajzl. Správná hospodská a i přes brzkou hodinu plno místních značně ochmelených lidí. Dali jsme si 3 Bráníky a upřímně, myslela jsem si, že to bylo to poslední, co jsem ve svém životě zažila. Takhle zle mi dlouho z ničeho nebylo, takže cesta nazpátek byla náročnější, hlavně v tom narvaném autobuse. Ale zvládli jsme to bez úhon a na večerní maškarní veškeré nevolnosti vytancovali.

 

Takže zámek ano. Zámecká restaurace ano. Pivnice ne.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.