Výletujeme

Nejpohádkovější město – Český Krumlov

Byl duben předchozího roku, když jsme spolu seděli na baru v hospodě, kde jsme se poznali a která se přestěhovala z Českého Krumlova. Radek o městě básnil a já tehdy pravila, že bychom tam někdy mohli spolu zajet. To jsme se teprve poznávali. No a o rok, a nějaký ten měsíc k tomu, jsme ten náš první naplánovaný výlet měli zrealizovat.

 

Pro mě to byla premiéra, nikdy jsem totiž nenašla, ačkoli jsem z Prahy, odvahu do města plné turistů zajet. Radek ho poprvé navštívil s Juniorem v létě 2019, když jsem doma zrovna ležela s angínou na neschopence.

 

 

Ráno začalo příjemnou snídaní formou švédských stolů. Na výběr bylo sladké, slané, ovoce, zkrátka asi vše, co si jen dovedete představit. Neodolala jsem a dala si šampaňské, které mi teda v těchto brzkých hodinách stouplo poměrně rychle do hlavy. Potom jsme se sbalili, rozloučili se s pokojem, který nám poskytl bezpečný nocleh a po Rudolfovské třídě se vydali na nádraží, z kterého nám jel vlak do našeho dalšího cíle.

 

 

Český Krumlov je město, které se nachází v Jihočeském kraji 22 km od Českých Budějovic. Leží pod hřebenem Blanského lesa a protéká jím řeka Vltava. Jde o turistické a kulturní centrum jižních Čech, žije zde kolem 13 tisíc obyvatel, roku 1963 se stalo městskou památkovou rezervací a od roku 1992 je zapsané na seznamu UNESCO.

 

První zmínka o Krumlově pochází z roku 1253. Dřív bylo město sídelním městem mnoha českých rodů – Vítkovců, pánů z Krumlovů, Rožmberů, Eggenbergů a Schwarzenbergů. Byl hlavním správním centrem Rožmberského dominia a od rou 1918 i Krumlovského vejvodství a Dominia schwarzenberského. V roce 2003 bylo městskou památkovou zónou vyhlášeno předměstí Plešivec.

 

Od nádraží do centra nám to pěší chůzí trvalo asi půl hodinky. Budějovická brána nás zavedla do jiného světa. Koukala jsem na tu nádheru téměř s otevřenou pusou a Radek byl rád, že se mi tam líbí. Nejprve jsme si prošli řemeslnou uličku, kde bylo k vidění plno šikovný řemeslníků. V kovárně jsem Radkovi koupila podkovičku pro štěstí. Navštívili jsme také obchod s kameny, kde nás zaujaly vltavíny, které se dají v této lokalitě nalézt nebo místní starožitnictví, kde paní měla plno pokladů.

 

 

Bylo opravdu krásné teplé letní počasí, lidí tak akorát, žádné velké davy, ale zároveň to ve městě příjemně žilo, jakoby korona vlastně vůbec nebyla. Dokonce na nás koukali jako na exoty, když jsme si při vstupu do vnitřních prostorů nasazovali roušky a v krámech nám sami říkali, ať je klidně sundáme, že tam se to neřeší, takže bylo fajn se moci zas volně nadechnout. Za podkovičku jsem od Radka v jednom takovém milém obchodě se suvenýry dostala krásnou pohádkovou vílu.

 

 

Máme rádi kostely, takže jsme se podívali do svatého Víta, potom se prošli po náměstí Svornosti, kde stojí morový sloup a kašna a pak se už vydali směrem k zámeckému nádvoří. I zde, stejně jako na Konopišti, měli medvědy. Je mi líto takových zvířat, pravda, tady byl o něco větší výběh a působili o píď veseleji, ale stejně…

 

 

Jelikož hodina pokročila a naše bříška se hlásila o slovo, vybrali jsme si sympatickou restauraci U Klobouku, kde jsme se rozhodli poobědvat. Byla zde milá obsluha a příjemné venkovní sezení. Pravda, trochu nestíhali, takže se stalo, že u stolu dostal jídlo jen jeden člověk a zbytek na něj koukal, ale jinak to tam bylo celkem fajn. Já si dala bílé vínko a smažák, protože teda nic jiného bez masa v nabídce nebylo, Radek Bakaláře a pstruha. Zavíračka byla v 15:00, takže jsme tak akorát dojedli, dali si ještě po kalíšku, zaplatili a šli hledat další podnik, kam bychom si sedli a kochali se krásou tohoto města.

 

 

Další krátkou zastávku jsme udělali v Krumlovském mlýně, kde jsem si dala dvojku vína a Radek místní pivo. Obsluha byla milá, restaurace hezká, ale bylo to tam poměrně drahý a Radkovi pivo nechutnalo, takže jsme okoštovali a zaplatili. Pobavila nás jedna zvědavá kachna, která se přišla podívat, jestli z nás něco dobrýho nekápne.

 

 

Radek po všech těch Budvarech, a ochutnávkách dalších piv, dostal neodbytnou chuť na Plzeň, takže jsme se trochu zapotili při hledání nového podniku. Díky našemu zoufalému počínání se nás zželelo jednoho číšníka, který nám poradil, kam zajít na dobrou tankovou Plzeň. Tím zázračným světlem na konci tunelu mělo být Depo. V Depu to bylo příjemné, v první chvíli mě teda dost vyděsily ceny v nápojáku, ale asi to byly nějaké neaktuální, protože jsme platili opravdu zlomek. Přišli jsme včas, zrovna začalo pršet. Chvíli jsme statečně seděli pod deštníkama venku, a dokonce jsme byli i přes moje protesty obsluhováni (bylo mi blbý tahat ty kluky do toho nečasu, jen proto, že chci sedět venku). No, kdyby nám nejel vlak, asi tam sedíme dodnes…

 

 

Pak už nás čekala jen cesta zpátky na vlak. Protože jsme byli lehce rozparáděný, v restauraci U Nádraží jsme si ještě nechali načepovat po kalíšku na cestu a pak, s jedním přestupem v Kolíně, dorazili v pořádku domů. Cesta byla veselá úměrně vypitým mokům, druhá půlka byla veselejší, neb s námi v kupé jela Ruska, kterou bavily naše písničky a udělali jsme si takovou multikulti vlakovou diskotéku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.