Výletujeme

Okolo Hradce nevíme co se dělo, ale v Hradci Králové to žilo!

Mám ráda rozmanitost našich výletů. Jednou máme vše do bodu naplánované, abychom poznali co nejvíc věcí, jindy jedeme bez cíle a pak bloudíme městem tam, kam nás nohy zavedou. A takový byl výlet do Hradce Králové.

 

 

Ráno jsme vstali, vyrazili s předstihem na Hlavní nádraží, kde jsme nakoupili – jak už se stalo takovou naší milou tradicí – fornetky a ledová kafíčka, a s jedním přestupem jsme krátce před 13:00 dojeli do vybrané cílové destinace.

 

 

Hradec Králové je statutární východočeské město, které leží na soutoku Labe a Orlice. Žije zde kolem 93 tisíc obyvatel. Už v 10. století zde vzniklo slovanské hradiště s tržištěm, které ovládalo starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod až do Prahy. Ve 12. století zaujímá Hradecko několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné založení města není díky vlivům stavebního ruchu, požárů a válek známé, jelikož došlo ke ztrátě nejstarších archeologických strop. Zlomové bylo pro vývoj města století 13., kdy se stalo s tržním předhradím královským městem. To zde byl postaven gotický hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Právě Václav II. se postaral o to, aby byl Hradec věnné město českých královen. Z této doby pochází gotická katedrála sv. Ducha, která patří společně s Bílou věží a Starou radnicí k městským dominantám.

 

 

Ve 14. století vzrostla prestiž města. Jeho hlavou byl královský rychtář, městská rada a obecní starší. Díky svému významu, rozlohou a počtem obyvatel byl Hradec po Praze nejvýznamnějším českým městem. Vzkvétal zde stavební ruch – nacházelo se zde sedm farních kostelů, dva klášter a tři špitály. Při husitské revoluci se město postavilo na stranu Jana Žižky. Ten město počeštil, ale zároveň ochudil o četné umělecké a stavitelské památky. Pochován byl v roce 1424 v chrámu svatého Ducha. Ke konsolidaci hospodářského a kulturního života došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského.

 

V roce 1547 byl majetek města zkonfiskován. Město ztratilo politická práva a bylo ochuzeno půjčkami, daněmi a pokutami. V roce 1562 byla část majetku městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých časů vytáhl Hradec primas Martin Cejp z Peclinovce, který zde působil 30 let a postaral se o renesanční přestavbu města. Také pečoval o školství.

 

Pohromou pro město byla třicetiletá válka. V roce 1664 bylo v Hradci zřízeno biskupství. Kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem. Město nabylo barokní tvárnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. K dalšímu stavebnímu rozvoji nedošlo kvůli válce o rakouské dědictví a válce sedmileté. V roce 1762 navíc lehla polovina města popelem, protože v něm pruští vetřelci založili na několika místech požár. Proto se rozhodli Josef II. a Marie Terezie vybudovat z Hradce pevnost.

 

 

V první polovině 19. století se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život se soustřeďoval kolem divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství knihkupectvím Jana Hostivína Pospíšila. Na gymnáziu zde studovali například Josef Kajetán Tyl nebo Karel Jaromír Erben. V roce 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem. O 6 let později zde byla vystavěna železnice, později cukrovar, strojírna, plynárna… V tu dobu zde byla zrušena pevnost. V roce 1864 v Hradci vznikla slavná továrna na piana Petrof.

 

Milníkem pro formování města se stal rok 1909. Vzniklo zde muzeum, schodiště u kostela Panny Marie, elektrárna… Rozvoj města byl přerušen druhou světovou válkou. Hradec Králové je univerzitní město. Sídlí zde také krajský soud a biskupové královéhradecké diecéze církve katolické a československé husitské. Místní Klicperovo divadlo je velmi uznávané, čtyřikrát obdrželo cenu „Divadlo roku“ a artkino Centrál získalo v roce 2009 ocenění „Nejlepší evropské kino pro mladé publikum“. Pořádají se tu také dva známě hudební festivaly – Rock for people a Hip Hop Kemp.

 

 

Prošli jsme se od nádraží k Pivovarskému náměstí. Z něj jsme došli ke katedrále svatého Ducha, kde zrovna místní pěvecký sbor natáčel krátký film o svém působení. Chvíli jsme se zastavili a zaposlouchali se do jeho přednesu a také jsme si popovídal s moc milou paní, která na vše dohlížela.

 

 

Celkově jsme v Hradci byli místním sympatičtí, v kostele Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází na Velkém náměstí, se s námi také začaly bavit dvě starší milé dámy.

 

 

Protože bylo opravdu teplé letní odpoledne, rozhodli jsme se zajít se osvěžit. Vybrali jsme si restauraci Černý kůň, které je kousek za kostelem Panny Marie. Měli zrovna volno na zahrádce. Já si dala Aperol, Radek pivčo. Chvíli jsme relaxovali a pak šli do Žižkových sadů, kde zrovna probíhala akce. Viděli jsme Staré pověsti české v divadelním podání a poslechli si i kapelu. K tomu jsme si dali čepovaný Klenot a užívali si prima odpoledne.

 

 

Už nám trochu vyhládlo a obloha se začala kabonit, takže jsme dopili pivčo a šli hledat útočiště, kde bychom se naobědvali. Vybrali jsme si restauraci Mexita, která je na náměstí a disponovala zahrádkou schovanou pod stanem, což jsme patřičně ocenili, protože za chvíli skutečně začalo dost pršet. Radek si dal pizzu a pivčo, já nějakou čistě veganskou specialitu (včetně veganského sýru a dipů) a zázvorovou limču.

 

 

Po vydatném obědě jsme se vrátili blíže k nádraží. Zaujala nás dětská železnice v parku náměstí 5. května. Byla zrovna zavřená, ale i tak jsme se prošli kolem malých kolejniček a dokonce jsme viděli i zajíce. Další zajímavost, která se mi líbila, byla Galerie Podchod. Protože jsme měli do odjezdu ještě chvíli času a chytla nás slina, šli jsme si na chvíli sednout do pizzerie Casa Mia na vínečko a pivčo. Jídlo jsme si, s ohledem na naše nacpaná břicha z obědu, už nedávali, ale pití měli dobré a obsluha byla milá.

 

 

Jak se říká, v nejlepším přestat. Se západem slunce jsme došli na nádraží a jeli zpátky do Prahy. Cesta to byla vskutku dobrodružná, protože nám díky zpoždění ujel v Pardubicích navazující vlak. Mně se navíc chtělo na záchod – ty na nádraží tradičně nefungovaly, takže jsem musela zaběhnout na nádražní restaurace. Tím pádem nám ujel další a pro velký úspěch nám ujel i třetí, přestože jsme byli na nástupišti včas a já mačkala otevírací tlačítko na dveřích jak divá… Nu což, není každý den posvícení. Nicméně jsme nakonec úspěšně dojeli domů a na mapě si mohli setřít další pěkné místo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.