Výletujeme

Pohoda, kameny, klídek a Liberec

Další víkendový výlet jsme naplánovali do severočeského Liberce, neboť se v něm chystala prodejní výstava minerálů, a to my rádi. Abychom si užili zážitků více, vyrazili jsme už v pátek po práci…

 

Autobus do Liberce jezdí z Černého Mostu a cesta netrvá dlouho. Čekali jsme společně s dalšími cestujícími na nástupišti a náš žlutý vůz nikde. Nakonec přijel, ale začínali jsme být už lehce nervózní. Mě celkově vždycky zachvátí cestovní horečka, takže se mi ulevilo, když jsme seděli na svých místech a jak zpívají Chinaski: „Zase je pátek a mám toho dost, tak beru kramle, za zády Černý Most.“ Jen co jsme vyjeli, začalo svítit sluníčko a zdálo se, že se nic nemůže pokazit. Ha. To bychom nebyli my. Nebo spíš já… Radek chtěl gumičku do vlasů, tak jsem mu ji začala po všech čertech hledat a v tu chvíli se mi z bundy odepla brož šneka, kterou mi koupil v Třeboni a zapadla někam pod sedačky. Začal ji hledat, pravil, že mi koupí novou. Já se bála, aby si nerozbil hlavu, až řidič třeba zabrzdí a zároveň jsem natahovala, že novou nechci. Uf, našel ji. Ale byl to teda nervák!

 

 

Nakonec to byla fakt asi jediná nepříjemnost a my před sebou měli moc pěknej víkend. Krátce po 19:00 jsme dorazili do cíle. V Liberci jsem byla před 2 lety a trochu si ho pamatuju, takže jsem neměla problém s orientací. Stavili jsme se v Lidlu, nakoupili nějaký občerstvení na pokoj a pak se šli ubytovat. Vybrali jsme hotel s terasou a vířivou vanou, abychom si pěkně zarelaxovali. Check in v hotelu Pytloun v Rumunské ulici proběhl bez problému, ačkoli jsme nedostali avizovaný welcome drinky (my o tom teda ani nevěděli, ale na stránkách píšou, že je v ceně, nu což…) Pokoj byl pěkný, sice teda menší, ale prostor směle vyrovnala prostorná terasa s naprosto skvostnym výhledem na Ještěd. Zrovna byl opravdu moc pěknej západ slunce a já cítila, že to bude fajn.

 

Liberec je statutární město na Severu Čech. Žije zde přes 100 tisíc obyvatel a je 5. největším městem České republiky. Od Prahy je vzdálený 90 km, leží v Liberecké kotlině Žitavské pánve mezi Ještědsko-kozákovským hřbetem jižně a Jizerskými horami severovýchodně. Nejvyšší bod města je Ještěd (1012 m nad mořem). Protéká zde Lužická Nisa.

Na konci 13. století začala na obchodní cestě mezi Čechami a Lužicí vznikat osada, kde si obchodníci mohli odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352. Prvními významnými vlastníky města se stali Bieberštejnové. O rozvoj města se zasloužili Redernové, kteří založili zámek, špitál a další stavby, díky kterým povýšil Rudolf II. roku 1577 Liberec za město. Když Redernové byli donuceni město opustit, ujal se panství Albrecht z Valdštejna. Ten zde začal vyrábět sukno. Po jeho smrti získal Liberec hrabě Matyáš z Gallasu.

 

Zlaté období nastalo v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Liberec se stal největším manufakturním městem Království českého. Na začátku 19. století ve městě vznikla řada významných budov. 21. prosince 1850 se stal druhým největším městem v Čechách, takže se zde začaly stavět honosné vily, školy, byla zde zavedena železnice. Fungovalo zde 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilky RAF. Na konci století byla postavena radnice a divadlo. Prosperitu ukončila 1. světová válka. Vznikl zde zajatecký tábor, kde bylo více než 40 000 ruských a italských vojáků.

 

Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 přepadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít. Liberec se tak stal hlavním městem nové sudetské župy. Druhá světová válka město nezasáhla, ale vynutila změny struktury průmyslu. Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949. V roce 1968 vpadla do města polská okupační vojska, která zavinila smrt 9 nevinných lidí. Po sametové revoluci se opět stal statutárním městem.

 

 

Chvíli jsme se zaklimatizovali a pak vyrazili do centra dění, abychom se ještě stihli někde najíst. Došli jsme k radnici, tam na náměstí zrovna dohrávali nějaké divadýlko. Bylo krátce po 21:00, já celý den nejedla, tak jsme vybrali pizzerii La piazza, která se nachází přímo na náměstí Ed. Beneše. Sedli si na zahrádku, obsluhovala nás slečna, která byla očividně nová, takže jsem se ani po několika připomenutí nedočkala popelníku, ale nutno říct, že víno i jídlo bylo dobré. Radek si dal těstoviny s krevetama a já sýrovou pizzu. Odcházeli jsme asi v 22:15, abychom stihli ozkoušet ještě tu vanu.

 

Na pokoji zavládla pohoda. Vířivka, prosecco a pistácie. V telce dávali nějakou bizarní reality show s naháčema, tak jsme na to asi půl hodiny fascinovaně zírali. A pak jsme šli spát, abychom měli dost energie na další den.

 

 

Ten začal příjemnou snídaní, kterou jsme si dali na terase. Svítilo sluníčko a bylo teplo. Nandali jsme si ze švédských stolů, nalili džus a mně se povedlo uvařit dobrou kávu z automatu. S tou jsme stáli u zábradlí a pozorovali Ještěd, kde se zrovna nacházela kamarádka s přítelem, svět je zkrátka malý. Aby nám nikdo nevykoupil všechny kameny, vrátili jsme se na pokoj, sbalili si batůžek a vyrazili na autobus, kterým jsme se rozhodli popojíždět kvůli úspoře času. Moc mě zaujala zastávka Davida Černého, škoda že jsme neměli čas vystoupit.

 

 

Kolem jedenácté hodiny jsme dorazili ke MCU Koloseu, kde celá ta událost probíhala. Věděla jsem o ní z FB už dlouho a doufala jsem, že ulovíme něco pěkného do naší sbírky. Zaplatili jsme vstup, vyplnili kartičky do soutěže o geodu a pak šli na to. Zatímco já s věkem dostávám trochu rozum a nejprve jsem se chtěla po výstavě projít a omrknout kde co mají a až pak zvážit, za co utratím, Radek to rozjel hned u prvního stánku. A tak se stalo, že po návštěvě K2ROCKS a dalších menších prodejců byl prakticky bez peněz. Šli jsme se občerstvit na bar, já si dala Birella, Radek pivčo a pak se vrhli zpátky do víru burzy.

 

 

Je pravda, že zde bylo poměrně dost lidí, uličky úzké a někdy projít nebylo úplně lehký. Pokoupili jsme ještě pár pokladů a mně se splnil sen – dostala jsem předčasného Ježíška v podobě hroznového chalcedonu. Kromě něho jsme si odnesli i zamilovaný akvamarínek se skorylem nebo polský kalcit přímo od prodejců z Polska, navíc z lokality, která je už vytěžená, takže celkem vzácnost. Návštěva výstavy předčila očekávání, zašli jsme si ještě na jeden Birell/pivčo a pak se vrátili autobusem na hotel, kde jsme si dali na terase Prosecco, kochali se kameny a pochytávali sluneční paprsky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.