Výletujeme

Zahrada, Barbora, kosti… aneb krásy Kutné Hory

Na tento výlet jsem se moc těšila, protože navštívit Kutnou Horu bylo mé přání už několik let. A když jsem se navíc dočetla, že v něm probíhá výstava Jiřího Trnky, v jehož vydavatelství jsem 4 roky pracovala, nebylo o čem váhat.

 

Pravdou je, že po velmi náročné noci, kterou jsme měli za sebou, se nám nevstávalo úplně nejlíp. Jeli jsme nějakým postarším typem vlaku, kde bylo plno lidí, málo vzduchu a když jsme se navíc zastavili na několik minut uprostřed rozpálených polí, myslela jsem si, že je to náš konec. No, naštěstí jsme, ačkoli netuším jak, přežili a krátce po 13:00 jsme vyrazili od nádraží směrem centrum, kde jsme měli zařízené ubytování.

 

 

Nejprve jsme se chtěli někde osvěžit, takže jsme se usadili na zahrádku hostince U Zlatého Lva, který se nachází hned vedle katedrály Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Ale ani po několika minutách nám obsluha nevěnovala pozornost, takže jsme se zvedli a rozhodli se zkusit štěstí jinde. Za normálních okolností bychom se takovému podniku asi vyhnuli, ale žízeň byla veliká, takže jsme vzali za vděk hernou Mamut, kde si Radek dal Svijany a já pomerančový džus.

 

 

Cesta k hotelu byla náročná, protože bylo neskutečný vedro a šli jsme celou dobu lehce do kopce. Ubytování jsme měli v malém kouzelném hotýlku Opat, kde nás na recepci čekala moc milá paní, od které jsme dostali klíče a veškeré instrukce. Potom jsme se šli ubytovat, hodit si sprchu a chvíli si odpočinout, než půjdeme poznávat kouzla města.

 

Kutná hora se nachází ve Středočeském kraji a je zapsané do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Žije zde kolem 21 tisíc obyvatel. Jeho historie, už jak napovídá samotný název, souvisí s těžbou stříbrných rud tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí nacházelo už v 10 století, kdy se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v městě „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí sem přišlo za prací. Tak pravděpodobně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada. Kolem roku 1300 se v mincovně, která se jmenuje Vlašský dvůr, začaly razit Pražské groše.

 

V letech 1304-1307 Kutnou Horu obléhala vojska Albrechta I., ale obyvatelé ji rychle opevnili a ubránili. Roku 1318 byla povýšena na město a získala různá privilegia. Králové Karel IV. i Václav IV. si města velmi považovali a proto ho podporovali. Ve druhé polovině 14. století byl postaven kostel sv. Jakuba, radnice, hradby i škola. Výnos dolů klesal, ale stavební činnost rostla. V roce 1384 vzniklo hornické bratrstvo pro stavbu chrámu svaté Barbory.

 

Roku 1413 horníci přepadli Malín, kde pobili místní obyvatele, o tři roky později zavraždili královského vyslance a tím ve městě zavládly národnostní a náboženské spory. V roce 1420 podporoval město císař Zikmund Lucemburský, který, když o rok později ustoupil, založil požár. Ten místní ale uhasili. Roku 1424 město vypálil Žižka. Táborští zde vládli až do bitvy u Lipan. Roku 1436 sjednal Zikmund náboženský smír i vyrovnání majitelů. Hejtmanem byl ve Vlašském dvoře zvolen pozdější král Jiří z Poděbrad. Jiří výrazně pomohl k rekonstrukci Vlašského dvora. Po jeho smrti byl zvolen novým králem Vladislav Jagellonský.  V tu dobu se opět začalo dařit dolům. Po roce 1623 sláva města zas upadala. V letech 1770 a 1823 ho poničily velké požáry.

 

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl. Žil zde Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde plno národních spolků a sdružení. Koncem 19. století zde byly obnoveny gotické stavby a dostaven chrám svaté Barbory.

 

Jelikož nám vyhládlo, rozhodli jsme se začít pozdním obědem. Volba padla na restauraci Dačického Mikuláše. Protože nejím maso, mívám často na výletech problém, nabídka takového jídla bývá dost omezená. Tady jsem byla ale už po otevření jídelního lístku naprosto v klidu – volba byla pestrá, zajímavá a kromě vegetariánského jídla má restaurace dokonce čistě veganská jídla! Seděli jsme na krásné velké zahrádce, věnovat se nám přišel sympatický číšník. Radek se mě svou polskou češtinou zeptal, co znamená „blabla“, načež číšník nám úplně vyrazil dech, když bez mrknutí oka začal polsky vysvětlovat, co je to za jídlo.

 

Radek si objednal předkrm – paštiku, polévku. Jako hlavní chod jsme si dali houbové ragú, které bylo naprosto skvostné. Já ho zapíjela Aperol spritzem, Radek pivčem z místního pivovaru. Cítili jsme se v restauraci moc příjemně, číšník válel – se stejnou grácií mluvil s hosty i anglicky a německy. Objednala jsem si ještě jeden Aperol, načež se mi strašně dlouho nenesl. Slušně jsem se servírce, která šla kolem, připomněla. Asi za 5 minut přišel přímo pán a osobně se mi omluvil, že na mě zapomněl. To mi přišlo hrozně milý. Měli jsme štěstí i na počasí, i když se chvíli mračilo nebe a ozývalo se burácení hromů, bouřka se nám vyhýbala. Ale abychom neproseděli celý večer v prvním podniku, zaplatili jsme.

 

Nejprve jsme si skočili do místního krámku, který jsme měli hned naproti hotelu a nakoupili si nějaké občerstvení na večer a pak šli brázdit uličky a obdivovat domky.

 

Dokonce se nám u kostela Panny Marie povedlo najít pár čtyřlístků. Když jsme usoudili, že pro dnešek máme nachozeno dost, navíc to stále vypadalo, že začne lejt, šli jsme hledat útočiště, kde strávíme večer.

 

Zalíbila se nám mexická restaurace Harmonia u svatého Jakuba. Sedli jsme si na zahrádku, já si objednala pro změnu červené víno a nachos s rozpuštěným chedarem, Radek pivo a sýrové quesadilly. Jídlo bylo opravdu dobré, obsluha moc milá, takže jsme se i poté, co začala parádní bouřka, přesunuli ze zahrádky dovnitř a tam zůstali téměř až do zavíračky.

 

Měli jsme štěstí, než jsme dopili, tak bouřka ustala. Zaplatili jsme a vrazili ke chrámu svaté Barbory. Ani ve snu jsem netušila, jak moc krásná podívaná to bude.

 

Byla to paráda, až jsem měla husí kůži. Když jsme se patřičně pokochali, vrátili jsme se na hotel, tam si chvíli povídali a pak šli spát, abychom byli na druhý den, kdy nás čekal program, odpočatí.

 

 

Druhý den našeho výletu jsme odstartovali příjemnou snídaní s rodinnou atmosférou. V hotelu bylo k dispozici vše, co máme rádi a paní nám byla pořád k ruce. Vydatně jsme se najedli, pak ještě chvíli relaxovali na pokoji a krátce před 10 hodinou se vypravili vstříc dalším obohacujícím zážitkům. Tentokrát jsme toho měli v plánu více než dost, tak nebyl čas ztrácet čas.

 

Úplně první zastávka nás čekala v bankomatu, neb jsme si v obchodě s kameny, který se nacházel kousek od chrám svaté Barbory, vyhlídli naprosto skvostný pyrit z peru. Tím jsme nabrali pár minut k dobru a než jsme došli do chrámu, začala ta zlostně zamračená obloha usilovně plakat. Zmokli jsme až na kost, zatímco já to brala s humorem, Radek byl nadšený o poznání méně. Než se uklidnil, šla jsem se podívat do krámu se suvenýry, u kterého jsme našli schovku, kde na nás nepršelo. Když přestalo, šli jsme na prohlídku Barbory.

 

 

Pamatuju si, jak jsem před více jak 10 lety projížděla s kamarádkami Kutnou Horou do Chrudimi. Z okýnka autobusu jsem viděla ten ohromný skvostný kolos a od té doby ho moc chtěla navštívit. A konečně ten vytoužený okamžik nastal. A stálo to za to, prostory byly naprosto dechberoucí.

 

Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel. Jedná se o pětilodní gotickou katedrálu. V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička, která byla zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla na své náklady vybudovali měšťané chrám, které konkuroval pražské katedrále. Od roku 1995 je zapsán na seznamu UNESCO.

 

 

Z Barbory jsme se přesunuli do Galerie GASK. Měli jsme lístky do všech prostorů, kde byla vystavena díla vskutku různorodá. Sochy, obrazy, koláže. Ale nejvíc jsme se stejně těšili (nebo alespoň já) na Zahradu Jiřího Trnky.

 

 

Jiří Trnka se narodil 24. února 1912 v Plzni. Výtvarný talent se u něj objevil už v dětství. Ve škole si ho všiml učitel Josef Skupa, který ho přivedl do loutkového divadla, kde mu dal příležitost poznat divadelní zázemí a také pomáhat s výtvarnou stránkou představení. Díky Skupovi nechali rodiče Trnku studovat na výtvarné škole v Praze. Během studia navrhoval a vytvářel kulisy pro Divadlo Spejbla a Hurvínka. Pracoval také jako výtvarník v novinách. Po skončení školy provozoval vlastní loutkovou scénu v dnešním Divadle Rokoko. Poté se začal živit jako ilustrátor. Ilustrovat stovky knížek. Od roku 1936 spolupracoval s Národním divadlem, pro které vytvářel scény a kostýmy.

 

Od 50. let pracoval převážně pro film. Roku 1945 se stal spoluzakladatelem studia Bratři v triku. O dva roky později založil Studio loutkového filmu a o rok později natočil svůj první celovečerní loutkový film. Poslední roky života se věnoval malbě a sochařství. V roce 1963 mu byl udělen titul národního umělce a o rok později Řád práce.

 

V Praze žil v Košířích v usedlosti Turbová, později zakoupil vilu na Kampě. Měl dvě ženy a byl otcem 5 dětí. V roce 1967 se stal profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale těžce onemocněl a dva roky poté zemřel.

 

 

K Trnkovi mám zvláštní a vlastně i osobní vztah. Čtyři roky jsem pracovala přímo u jejich dědiců a zažila tam nejedno dobrodružství. Ačkoli mám na konec naší spolupráce spíše trpké vzpomínky, na jeho tvorbu jsem nikdy nezanevřela. A tady jsem ji mohla představit i Radkovi. K vidění toho bylo opravdu mnoho – loutky, ilustrace z pohádek, obrazy. Vše dokreslovala příjemná atmosféra, různé animace. Bylo to fakt vymazlený. V místnosti s loutkami ze Starých pověstí českých mi i slza ukápla, živě jsem si vzpomněla, jak mi jednou podobnou nádheru přivezli do skladu a já s husí kůží pozorovala, jak na stole, kde balím balíky, stojí princezna, jen obživnout.

 

 

Kromě děl byl součástí výstavy i interaktivní Zahrada. Byla jsem na ní poprvé v Malostranské besedě, tam se mi líbila asi nejvíc. V Bráníku jsem byla na vernisáži, takže všude bylo plno lidí. Tady byla udělaná moc pěkně, i když Besedu nepřekonala. Nicméně jako celek Kutná Hora vyhrála!

 

 

Po vyřádění se s kocourem a dalšími zahradními hrdinami jsme si prošli ještě exponáty na chodbách, v krámku koupili knížky, které vyšly od doby, co jsem ve vydavatelství skončila a o které jsem stála a pak, protože už bylo docela dost hodin, šli hledat restauraci, kde bychom poobědvali.

 

 

Líbila se nám restaurace U Černého kohouta. Hostinský byl sympaťák, víno a pivčo dobrý, ale jídlo se jim moc nepovedlo. Půlka květáku byla uvnitř zmrzlá, takže se to nedalo jíst. Po mé stížnosti následovala akorát omluva, upřímně jsem čekala, že to teda vezme a šoupne aspoň do mikrovlnky. No, nestalo se tak.

 

 

Poslední zastavení proběhlo v Kostnici. Kostnice se nachází pod kostelem Všech svatých na hřbitově. Nachází se v ní kosti zhruba 40 000 lidí, kteří se stali obětmi válek a morových epidemií. Z kostí jsou v kostnici tvořeny různé obrazce – například erb. Celé to působí trochu bizarně, ale já mám takový věci ráda, takže se mi návštěva tohoto netradičního místa líbila. Jako památku jsme si koupili malou lebku a veškeré dojmy šli probrat ke kalíšku. Šanci jsme dali restauraci U Zlatého lva, kde si nás předchozí den nikdo nevšiml. Tentokrát jsme se napojili a tím se kruh uzavřel.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.